Tma před námi – kam směřuje válka na Ukrajině
Tento článek zkoumá pravděpodobnou trajektorii války na Ukrajině. Odpovím na dvě hlavní otázky.
Kde jsme teď ?
Za prvé, je možná smysluplná mírová dohoda? Moje odpověď je ne. Nyní jsme ve válce, ve které se obě strany – Ukrajina a Západ na jedné straně a Rusko na straně druhé – navzájem vnímají jako existenční hrozbu, kterou je třeba porazit . S maximalistickými cíli všude je téměř nemožné dosáhnout fungující mírové dohody. Navíc mezi oběma stranami panují nesmiřitelné rozpory ohledně ukrajinského území a vztahů se Západem. Nejlepším možným výsledkem je zmrazený konflikt, který může snadno přerůst v horkou válku. Nejhorším možným výsledkem je jaderná válka, která je nepravděpodobná, ale nelze ji vyloučit.
Jinými slovy, Rusko vyhraje ošklivé vítězství. To ale nakonec povede k anexi velké části ukrajinského území a zároveň z Ukrajiny udělá nefunkční pahýl státu. Jinými slovy, nechystá se dobýt celou Ukrajinu, což je nezbytné k dosažení tří cílů Moskvy: svržení režimu, demilitarizace země a přerušení bezpečnostních vazeb Kyjeva se Západem. Rusko nakonec válku vyhraje, i když rozhodující porážku Ukrajině nezpůsobí.
Než se budu těmito otázkami zabývat přímo, je třeba učinit tři předběžné poznámky. Pro začátek se snažím předpovídat budoucnost, což není snadné, vzhledem k tomu, že žijeme ve světě nejistoty. Tím pádem netvrdím, že mám přesnou odpověď, ve skutečnosti mohou být některá moje tvrzení mylná. Navíc nemluvím o tom, co bych si přál, aby se dělo. Nepodporuji ani jednu stranu. Jen vám říkám, co si myslím, že se stane, jak bude válka postupovat. A konečně, neschvaluji chování Ruska ani jednání žádného ze států zapojených do konfliktu. Jen vysvětluji jejich činy.
Abychom pochopili, k čemu válka na Ukrajině vede, musíme nejprve zhodnotit současnou situaci. Je důležité vědět, jak tři hlavní aktéři – Rusko, Ukrajina a Západ – hodnotí své prostředí hrozeb a stanovují si cíle. Když však mluvíme o Západu, mluvíme většinou o Spojených státech, protože jejich evropští spojenci přijímají rozkazy z Washingtonu, pokud jde o Ukrajinu. Důležité je také porozumět aktuální situaci na bojišti. Dovolte mi začít hrozbami, které představuje Rusko a jeho cíle.
Od dubna 2008 je jasné, že ruští lídři napříč všemi vnímají snahy Západu přivést Ukrajinu do NATO a proměnit ji v západní baštu na ruských hranicích jako existenční hrozbu. Prezident Putin a jeho pomocníci to skutečně opakovaně zdůrazňovali v měsících předcházejících ruské invazi, kdy jim bylo jasné, že Ukrajina je téměř de facto členem NATO.
Od začátku války 24. února 2022 přidal Západ k této existenční hrozbě další vrstvu tím, že přijal nový soubor cílů, které ruští vůdci nemohou jinak než považovat za vysoce ohrožující. O západních cílech se budu podrobněji rozepisovat níže, ale zde postačí říci, že Západ je odhodlán Rusko porazit a vyřadit ho z řad velmocí, ne–li způsobit změnu režimu nebo dokonce vyvolat kolaps Ruska , jako se to stalo v Sovětském svazu v roce 1991.
Ve svém důležitém projevu, který Putin pronesl letos v únoru (2023), zdůraznil, že Západ představuje pro Rusko smrtelnou hrozbu. „Během let následujících po rozpadu Sovětského svazu,“ řekl, „Západ nikdy nepřestal pokoušet se zapálit postsovětské státy, a co je nejdůležitější, skoncovat s Ruskem jako největší přežívající částí historického majetku naší země. Stát. Povzbuzovali mezinárodní teroristy, aby na nás zaútočili, vyvolávali regionální konflikty podél obvodu našich hranic, ignorovali naše zájmy a snažili se omezit a potlačit naši ekonomiku. Dále zdůraznil, že „západní elita se netají svým cílem, kterým je, cituji, ‚strategická porážka Ruska'. Co to pro nás znamená? Znamená to, že nás plánují jednou provždy skoncovat. “Putin dále řekl: "To představuje existenční hrozbu pro naši zemi."
Ruští vůdci také považují režim v Kyjevě za hrozbu pro Rusko, nejen proto, že je úzce spjat se Západem, ale také proto, že jej považují za potomka fašistických ukrajinských sil, které bojovaly po boku nacistického Německa proti Sovětskému svazu ve Druhé světové válce.
Rusko musí tuto válku vyhrát, protože věří, že čelí hrozbě svého přežití. Jak ale vypadá vítězství? Ideálním výsledkem před začátkem války v únoru 2022 by bylo, kdyby se Ukrajina stala neutrálním státem a vyřešila občanskou válku v Donbasu, která obrátila ukrajinskou vládu proti etnickým Rusům a rusky mluvícím, kteří chtěli více autonomie, pokud ne. nezávislosti pro svůj region. Zdá se, že tyto cíle byly ještě během prvního měsíce války reálné a vlastně tvořily základ istanbulských rozhovorů mezi Kyjevem a Moskvou v březnu 2022. Pokud by Rusové těchto cílů tehdy dosáhli, byla by současná válka buď odvrácena, resp. skončila rychle.
Ale dohoda, která by posloužila cílům Ruska, již není na stole. Ukrajina a NATO budou v dohledné době úzce propojeny a ani jeden není ochoten uznat ukrajinskou neutralitu. Navíc režim v Kyjevě je prokletím ruských vůdců, kteří chtějí, aby zmizel. Hovoří se nejen o „denacifikaci“ Ukrajiny, ale také o její „demilitarizaci“ – dvou cílech, které údajně zahrnují dobytí celé Ukrajiny, přinucení jejích ozbrojených sil ke kapitulaci a nastolení přátelského režimu v Kyjevě.
K rozhodujícímu vítězství tohoto druhu pravděpodobně nedojde z mnoha důvodů. Ruská armáda není dostatečně velká, aby takový úkol, který by si pravděpodobně vyžádal nejméně dva miliony lidí, mohla splnit.. Stávající ruská armáda má totiž potíže s dobytím celého Donbasu. Západ by navíc zašel jakkoli daleko, aby zabránil Rusku ovládnout celou Ukrajinu. Nakonec by Rusové nakonec obsadili rozsáhlá území hustě osídlená etnickými Ukrajinci, kteří Rusy nenávidí a okupaci by se vehementně bránili. Pokus dobýt celou Ukrajinu a dostat ji pod vůli Moskvy by jistě skončil katastrofou.
Necháme–li stranou rétoriku denacifikace a demilitarizace Ukrajiny, mezi specifické cíle Ruska patří dobytí a anexe rozsáhlých oblastí ukrajinského území a zároveň proměna Ukrajiny v nefunkční pařezový stát. Schopnost Ukrajiny vést válku proti Rusku by se tak výrazně snížila a stěží by se kvalifikovala pro členství v EU nebo NATO. Rozložená Ukrajina by navíc byla obzvláště zranitelná vůči ruským zásahům do její vnitřní politiky. Ukrajina by zkrátka nebyla západní baštou na hranici s Ruskem.
Jak by tento dysfunkční zadek vypadal? Moskva oficiálně anektovala Krym a další čtyři ukrajinské regiony – Doněck, Cherson, Luhansk a Záporoží – které dohromady před krizí v únoru 2014 tvořily asi 23 procent celkového území Ukrajiny. Ruští vůdci zdůraznili, že nemají v úmyslu vzdát se tohoto území, jehož část Rusko zatím nekontroluje. Ve skutečnosti existuje důvod se domnívat, že Rusko anektuje další ukrajinské území, pokud k tomu bude mít vojenskou kapacitu za rozumnou cenu. Je však těžké říci, o kolik dalšího ukrajinského území bude Moskva usilovat o anektování , jak sám Putin objasňuje.
Ruské myšlení pravděpodobně ovlivní tři výpočty. Moskva má silnou motivaci dobýt a trvale připojit ukrajinské území, které je hustě osídleno etnickými Rusy a rusky mluvícími obyvateli. Bude je chtít ochránit před ukrajinskou vládou, která se znepřátelila ke všemu ruskému, a postarat se o to, aby nikde na Ukrajině neproběhla občanská válka jako ta, která se mezi únorem 2014 a únorem 2022 odehrála na Donbasu. Rusko se zároveň bude chtít vyhnout kontrole nad územím hustě osídleným nepřátelskými etnickými Ukrajinci, což výrazně omezuje další ruskou expanzi. A konečně, přeměna Ukrajiny v nefunkční ruinový stát bude vyžadovat, aby Moskva zabrala velké oblasti Ukrajiny, tak, že má dobrou pozici k tomu, aby způsobila značné škody svému hospodářství. Kontrola celého pobřeží Ukrajiny podél Černého moře by například poskytla Moskvě významnou ekonomickou páku nad Kyjevem.
Tyto tři výpočty naznačují, že Rusko se pravděpodobně pokusí anektovat čtyři oblasti – Dněpropetrovsk, Charkov, Nikolajev a Oděsu – které jsou bezprostředně na západ od čtyř oblastí, které již anektovalo – Doněck, Cherson, Lugansk a Záporoží. Pokud by se tak stalo, Rusko by ovládalo přibližně 43 procent území Ukrajiny. který existoval do roku 2014. Dmitrij Trenin, přední ruský stratég, věří, že ruští vůdci se budou snažit dobýt ještě více ukrajinského území – přesunout se na západ přes severní Ukrajinu k řece Dněpr a zmocnit se té části Kyjeva, která leží na hranici s Ruskem. východním břehu této řeky. Píše, že „logickým dalším krokem“ po obsazení celé Ukrajiny od Charkova po Oděsu „by bylo rozšíření ruské kontroly na celou Ukrajinu východně od Dněpru, včetně části Kyjeva, která leží na východním břehu této řeky. Pokud by se tak stalo, ukrajinský stát by se zmenšil a zahrnoval by pouze střední a západní regiony země.
Nyní se to může zdát těžké uvěřit, ale před vypuknutím ukrajinské krize v únoru 2014 západní lídři nepovažovali Rusko za bezpečnostní hrozbu. Lídři NATO například na summitu aliance v Lisabonu v roce 2010 hovořili s ruským prezidentem o „nové etapě spolupráce směrem ke skutečnému strategickému partnerství“. Není divu, že rozšiřování NATO do roku 2014 nebylo oprávněné z hlediska zadržování nebezpečného Ruska. Vlastně, byla to ruská slabost, která umožnila Západu strčit Moskvě do krku první dvě tranše rozšiřování NATO v letech 1999 a 2004 a poté umožnila George W. Bushova administrativa v roce 2008 věřila, že Rusko by mohlo být donuceno souhlasit s připojením Gruzie a Ukrajiny k Severoatlantická aliance. Tento předpoklad se ale ukázal jako mylný, a když v roce 2014 propukla ukrajinská krize, Západ najednou začal vykreslovat Rusko jako nebezpečného nepřítele, kterého je třeba omezit, ne–li oslabit.
Od začátku války v únoru 2022 západní vnímání Ruska neustále eskalovalo do bodu, kdy je Moskva nyní zjevně považována za existenční hrozbu. Spojené státy a jejich spojenci v NATO jsou hluboce zapojeni do války Ukrajiny proti Rusku. Ve skutečnosti dělají všechno kromě spouště a tlačítek. Navíc dali jasně najevo svůj jednoznačný závazek vyhrát válku a zachovat suverenitu Ukrajiny. Takže prohra ve válce by měla extrémně negativní důsledky pro Washington a pro NATO. Reputace Ameriky pro kompetence a spolehlivost by byla vážně poškozena, což by ovlivnilo způsob, jakým její spojenci i protivníci – zejména Čína – jednají se Spojenými státy. Navíc prakticky každá evropská země, která je součástí NATO, považuje Alianci za nepostradatelný bezpečnostní deštník. Možnost, že by NATO mohlo být vážně poškozeno – možná dokonce zničeno – v případě ruského vítězství na Ukrajině, tedy jeho členy velmi znepokojuje.
Kromě toho západní vůdci často vykreslují válku na Ukrajině jako nedílnou součást širšího globálního boje mezi autokracií a demokracií, který je v podstatě manichejský. Navíc se říká, že budoucnost mezinárodního řádu založeného na posvátných pravidlech závisí na porážce Ruska. Jak řekl král Charles v březnu tohoto roku (2023): „V sázce je bezpečnost Evropy, stejně jako naše demokratické hodnoty.“ Podobně rezoluce předložená v Kongresu USA v dubnu uvádí: „Zájmy Spojených států Státy, evropská bezpečnost a svět závisí na... vítězství Ukrajiny." Nedávný článek v The Washington Post ukazuje, jak Západ pohlíží na Rusko jako na existenční hrozbu: „Vůdci více než 50 dalších zemí podporujících Ukrajinu vyjádřili svou podporu v apokalyptickém boji za budoucnost demokracie a vládu mezinárodního práva proti autokracii. a agrese, kterou si Západ nemůže dovolit prohrát.
Jak by mělo být jasné, Západ je neochvějně oddán porážce Ruska. Prezident Biden opakovaně prohlásil, že Spojené státy bojují v této válce k vítězství. "Ukrajina nikdy nebude vítězstvím Ruska." To musí skončit „strategickým selháním“. Washington, zdůrazňuje, bude pokračovat v boji „tak dlouho, jak to bude potřeba“. Cílem zejména je porazit ruskou armádu na Ukrajině – anulovat její územní zisky – a ochromit její ekonomiku smrtícími sankcemi. V případě úspěchu by bylo Rusko vyřazeno z řad velmocí a oslabilo by je natolik, že by nemohlo hrozit opětovnou invazí na Ukrajinu. Západní vůdci mají další cíle, mezi něž patří změna režimu v Moskvě, postavení Putina před soud jako válečného zločince a možné rozdělení Ruska na menší státy .
Západ zároveň zůstává oddán vstupu Ukrajiny do NATO., ačkoli uvnitř aliance panuje neshoda ohledně toho, kdy a jak se tak stane. Jens Stoltenberg, generální tajemník Aliance, řekl na tiskové konferenci v Kyjevě v dubnu (2023), že „pozice NATO zůstává nezměněna a že Ukrajina se stane členem aliance“. Zároveň zdůraznil, že „prvním krokem k jakémukoli členství Ukrajiny v NATO je zajistit, aby Ukrajina zvítězila, a proto Spojené státy a jejich partneři poskytli Ukrajině bezprecedentní podporu“. Vzhledem k těmto cílům je jasné, proč Rusko vnímá
Západ jako existenční hrozbu.
Není pochyb o tom, že Ukrajina čelí existenční hrozbě, vzhledem k tomu, že Rusko se ji snaží rozdělit a zajistit, aby přežívající fragmentární stát byl nejen ekonomicky slabý, ale nebyl ani de facto, ani de iure členem NATO. Není také pochyb o tom, že Kyjev sdílí cíl Západu porazit a vážně oslabit Rusko, aby mohl znovu získat ztracené území a udržet ho navždy pod kontrolou Ukrajiny. Jak nedávno řekl prezident Zelenskyj prezidentu Si Ťin–pchingovi: „Nemůže být mír založený na územních kompromisech. Ukrajinští lídři přirozeně zůstávají neochvějně odhodláni vstoupit do EU a NATO a učinit z Ukrajiny nedílnou součást Západu. Abych to shrnul, všichni tři klíčoví aktéři války na Ukrajině věří, že čelí existenční hrozbě, což znamená, že každý z nich věří, že musí válku vyhrát, jinak bude mít strašné následky.
Když přejdeme k událostem na bitevním poli, všimneme si, že válka se stala válkou opotřebovávanou, kde se každá strana zabývá hlavně vykrvácením druhé strany, což ji donutí vzdát se. Obě strany mají samozřejmě také zájem o dobytí území, ale tento cíl je ve srovnání s opotřebením druhé strany druhořadý.
Ukrajinská armáda získala převahu ve druhé polovině roku 2022, což jí umožnilo získat zpět území od Ruska v Charkovské a Chersonské oblasti. Ale Rusko na tyto porážky reagovalo mobilizací dalších 300 000 vojáků, reorganizací své armády, zmenšením frontové linie a poučením se ze svých chyb. Ohnisko nepřátelských akcí v roce 2023 bylo na východě Ukrajiny, hlavně v Doněcké a Záporožské oblasti. Rusové se letos prosadili především proto, že mají značnou převahu v dělostřelectvu, které je nejdůležitější zbraní v opotřebovací válce.
Převaha Moskvy se projevila v bitvě o Bachmut, která skončila, když toto město na konci května (2023) dobyli Rusové. Ačkoli to trvalo deset měsíců, než ruské síly ovládly Bakhmut, způsobily svým dělostřelectvem obrovské ztráty ukrajinským silám. Krátce nato, 4. června, zahájila Ukrajina na různých místech Doněcké a Záporožské oblasti dlouho očekávanou protiofenzívu. Cílem je prolomit předsunuté obranné linie Ruska, zasadit ničivý úder ruským silám a získat zpět velkou část ukrajinského území, které je nyní pod ruskou kontrolou. Cílem je v podstatě zopakovat ukrajinské úspěchy v Charkově a Chersonu v roce 2022.
Ukrajinská armáda k těmto cílům zatím nepokročila a místo toho uvízla ve smrtelných bitvách o vyčerpání s ruskými silami. V roce 2022 byla Ukrajina úspěšná v Charkovském a Chersonském tažení, protože její armáda bojovala proti přetížené ruské síle. Dnes tomu tak není: Ukrajina útočí tváří v tvář dobře připraveným ruským obranným liniím. Ale i když ukrajinské jednotky prolomí tyto obranné linie, ruské jednotky frontu rychle stabilizují a opotřebovací bitvy budou pokračovat. Ukrajinci jsou v těchto střetech v nevýhodě, protože Rusové mají značnou převahu v palebné síle.
Kam směřujeme
Dovolte mi zařadit rychlost a vzdálit se od přítomnosti a mluvit o budoucnosti, počínaje tím, jak se pravděpodobně budou vyvíjet události na bojišti. Jak již bylo uvedeno, věřím, že Rusko válku vyhraje, což znamená, že se nakonec zmocní a anektuje významnou část ukrajinského území, přičemž Ukrajina zůstane jako nefunkční pařezový stát. Pokud mám pravdu, bude to pro Ukrajinu a Západ těžká porážka.
Tento výsledek má však stříbrnou linii: ruské vítězství výrazně snižuje hrozbu jaderné války, protože jaderná eskalace nastane pravděpodobněji, pokud ukrajinské síly zvítězí na bojišti a hrozí, že vrátí všechna nebo většinu území, která Kyjev postoupil. do Moskvy. Ruští vůdci by nepochybně vážně uvažovali o použití jaderných zbraní k záchraně situace. Samozřejmě, pokud se mýlím v tom, kam válka směřuje, a ukrajinská armáda dostane převahu a začne tlačit ruské síly na východ, pravděpodobnost použití jaderných zbraní se výrazně zvýší, což neznamená, že to může být jisté. .
Co je základem mého tvrzení, že Rusové pravděpodobně vyhrají válku?
Válka na Ukrajině, jak bylo zdůrazněno, je opotřebovací válkou, ve které je dobytí a udržení území druhořadé. Cílem opotřebovací války je oslabit síly druhé strany do bodu, kdy buď přestanou bojovat, nebo jsou natolik oslabené, že již nemohou bránit napadené území. Kdo vyhraje opotřebovací válku, závisí do značné míry na třech faktorech: rovnováha odhodlání mezi oběma stranami; poměr obyvatel mezi nimi; a kurzové ztráty. Rusové mají rozhodující převahu v počtu obyvatel a výraznou převahu v poměru obětí; Obě strany jsou si rovny v odhodlání.
Zamyslete se nad rovnováhou odhodlání. Jak bylo uvedeno, jak Rusko, tak Ukrajina věří, že čelí existenční hrozbě, a obě strany jsou přirozeně plně odhodlány vyhrát válku. Je tedy obtížné vidět nějaký smysluplný rozdíl v jejich rozhodnutí. V přepočtu na počet obyvatel mělo Rusko před začátkem války v únoru 2022 převahu asi 3,5:1. Od té doby se poměr výrazně změnil ve prospěch Ruska. Asi osm milionů Ukrajinců opustilo zemi, čímž se snížil počet obyvatel Ukrajiny. Přibližně tři miliony těchto emigrantů odešly do Ruska, což zvýšilo jeho populaci. Kromě toho pravděpodobně na územích nyní ovládaných Ruskem žijí asi čtyři miliony dalších ukrajinských občanů, což dále vychyluje demografickou nerovnováhu ve prospěch Ruska. Sečtením těchto čísel dohromady získá Rusko výhodu asi 5:1 v přepočtu na počet obyvatel.
Konečně je tu poměr ztrát, který je sporným problémem od začátku války v únoru 2022. Na Ukrajině a na Západě se běžně soudí, že počet obětí na obou stranách je buď zhruba stejný, nebo že Rusové utrpěli více obětí než Ukrajinci. Oleksij Danilov, šéf Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny, jde tak daleko, že tvrdí, že Rusové ztratili v bitvě o Bachmut 7,5 vojáka na každého ukrajinského vojáka. Tato tvrzení jsou nesprávná. Ukrajinské síly nepochybně utrpěly mnohem větší ztráty než jejich ruské protějšky, a to z jednoho důvodu: Rusko má mnohem více dělostřelectva než Ukrajina.
V opotřebovací válce je dělostřelectvo nejdůležitější zbraní na bojišti. V americké armádě je dělostřelectvo všeobecně známé jako „král bitvy“, protože je primárně zodpovědné za zabíjení a zranění vojáků v boji. Proto je vyváženost dělostřelectva v opotřebovací válce nanejvýš důležitá. Téměř podle všeho mají Rusové převahu v dělostřelectvu někde mezi 5:1 a 10:1, což ukrajinskou armádu na bojišti značně znevýhodňuje. Za jinak stejných okolností by se dalo očekávat, že poměr ztrát přibližně odpovídá bilanci dělostřelectva. V důsledku toho je podle nejkonzervativnějších odhadů poměr ztrát asi 2:1 ve prospěch Ruska.
Jednou z možných námitek proti mé analýze je, že Rusko je v této válce agresorem a útočník vždy utrpí mnohem více obětí než obránce, zvláště pokud se útočící síla zapojí do širokých frontálních útoků, o kterých se často říká, že je to způsob operace. ozbrojené síly. Koneckonců, vetřelec je venku a v pohybu, zatímco obránce většinou bojuje z pevných pozic, které poskytují značné krytí. Tato logika je jádrem slavného pravidla 3:1, které říká, že útočící síla potřebuje k vítězství v bitvě alespoň třikrát tolik vojáků než obránce. Ale s touto argumentací jsou problémy, když je aplikována na válku na Ukrajině.
Za prvé, nebyli to pouze Rusové, kdo během války zahájil útočné kampaně. Minulý rok Ukrajinci skutečně zahájili dvě velké ofenzivy, které vedly k široce vyhlášeným vítězstvím: Charkovskou ofenzivu v září 2022 a Chersonskou ofenzivu mezi srpnem a listopadem 2022. Přestože Ukrajinci v obou taženích dosáhli významných územních zisků, ruské dělostřelectvo způsobilo útočícím silám těžké ztráty. Ukrajinci právě zahájili 4. června další velkou ofenzívu proti ruským jednotkám, které jsou početnější a mnohem lépe vycvičené než ti Ukrajinci bojující v Charkově a Chersonu.
Za druhé, rozlišení mezi útočníky a obránci ve velké bitvě obvykle není černobílé. Když jedna armáda zaútočí na druhou armádu, obránce vždy zahájí protiútok. Jinými slovy, obránce jde do útoku a pachatel jde do obrany. Ve vleklé bitvě bude s největší pravděpodobností každá strana hodně útočit a protiútoky a také bránit pevné pozice. To vysvětluje, proč je poměr ztrát v americké občanské válce a bitvách první světové války často přibližně stejný, což není ve prospěch armády, která začala v defenzivě. Ve skutečnosti armáda, která udeří jako první, někdy utrpí méně obětí než cílová armáda. K obraně zkrátka obvykle patří hodně útoků.
Z ukrajinských a západních zpráv je zřejmé, že ukrajinské síly často zahajují protiútoky proti ruským silám. Vezměme si tuto zprávu ve Washington Post o bojích v Bakhmutu na začátku tohoto roku: „Dochází k takovému hladkému pohybu,“ řekl ukrajinský nadporučík... Ruské útoky podél celé fronty umožňují jejich jednotkám postoupit několik set metrů, než jsou zahnáni několik hodin později." Je těžké přesně určit, kde je přední linie, protože se pohybuje jako rosol," řekl.
Za třetí, Rusové se neuchylují – alespoň ne často – k rozsáhlým frontálním útokům, jejichž cílem je rychlý přesun a dobytí území, ale které by útočící síly vystavily ničivé palbě ukrajinských obránců. Jak vysvětlil generál Sergej Surovikin v říjnu 2022, když velel ruským jednotkám na Ukrajině, „Máme jinou strategii... Šetříme každého vojáka a tvrdošíjně zadržujeme postupujícího nepřítele.“ Ve skutečnosti ruské jednotky přijaly chytrou taktiku, která snižuje jejich počet obětí. Jejich oblíbenou taktikou je otestovat ukrajinské opevněné pozice malými pěchotními jednotkami a donutit ukrajinské síly, aby na ně zaútočily minomety a dělostřelectvem. Tato reakce umožňuje Rusům určit, kde jsou ukrajinští obránci a jejich dělostřelectvo. Rusové pak svou obrovskou převahu v dělostřelectvu využívají k úderům na své protivníky. Poté se skupiny ruské pěchoty opět posunují vpřed; a když narazí na vážný odpor Ukrajinců, proces opakují. Tato taktika pomáhá vysvětlit, proč Rusko pomalu postupuje při zabírání území ovládaného Ukrajinou.
Člověk by si myslel, že Západ by mohl výrazně snížit počet obětí tím, že by Ukrajině dodal mnohem více děl a granátů, čímž by eliminoval významnou výhodu Ruska v této kritické zbrani. To se však v dohledné době nestane jednoduše proto, že ani Spojené státy, ani jejich spojenci nemají průmyslové kapacity potřebné k hromadné výrobě děl a granátů pro Ukrajinu. Nedokážou si tuto schopnost také rychle vybudovat. Nejlepší, co může Západ udělat – minimálně na příští rok – je udržet stávající dělostřeleckou nerovnováhu mezi Ruskem a Ukrajinou, ale i to bude obtížný úkol.
Ukrajina může udělat jen málo pro řešení problému, protože její kapacita výroby zbraní je omezená. Závisí to téměř úplně na Západě, a to nejen u dělostřelectva, ale u všech druhů hlavních zbraňových systémů. Rusko na druhé straně mělo obrovskou kapacitu na výrobu zbraní pro válku, která se od začátku nepřátelství zvýšila. Putin nedávno řekl: „Náš obranný průmysl každým dnem nabírá na síle. Za poslední rok jsme zvýšili vojenskou produkci 2,7krát. Naše výroba nejdůležitějších zbraní se zdesetinásobila a stále roste. Továrny pracují na dvě nebo tři směny a některé jsou zaneprázdněné 24 hodin denně.“ Stručně řečeno, vzhledem k žalostnému stavu ukrajinské průmyslové základny není v pozici vést opotřebovací válku sama. Může to udělat pouze s podporou Západu. I tak je ale odsouzena k neúspěchu.
Nedávno došlo k události, která dále zvyšuje palebnou převahu Ruska nad Ukrajinou. Během prvního roku války mělo ruské letectvo malý nebo žádný vliv na to, co se stalo v pozemní válce, hlavně proto, že ukrajinská protivzdušná obrana byla dostatečně účinná, aby udržela ruské letectvo daleko od většiny bojišť. Rusové ale vážně oslabili ukrajinskou protivzdušnou obranu, což nyní umožňuje ruskému letectvu udeřit na ukrajinské pozemní síly na frontové linii nebo těsně za ní. Kromě toho Rusko vyvinulo schopnost vybavit svůj obrovský arzenál 500 kilogramových železných bomb zaměřovacími soupravami, díky nimž jsou obzvláště smrtící.
Obecně platí, že poměr ztrát bude v dohledné době i nadále vycházet ve prospěch Rusů, což je v opotřebovací válce nesmírně důležité. Kromě toho je Rusko v mnohem lepší pozici pro vedení opotřebovací války, protože jeho populace je mnohem větší než na Ukrajině. Jedinou nadějí Kyjeva na vítězství ve válce je, že se odhodlání Moskvy zhroutí, ale to je nepravděpodobné vzhledem k tomu, že ruští vůdci považují Západ za existenční nebezpečí.
Vyhlídky na vyjednanou mírovou dohodu
Po celém světě sílí hlasy, které vyzývají všechny strany ukrajinské války, aby využily diplomacie a vyjednaly dlouhodobou mírovou dohodu. To se však nestane. Existuje příliš mnoho vážných překážek, které brání v brzkém ukončení války, natož uzavření dohody, která povede k trvalému míru. Nejlepším možným výsledkem je zmrazený konflikt, kde obě strany nadále hledají způsoby, jak oslabit druhou stranu a kde neustále hrozí obnovení bojů.
Na nejobecnější úrovni je mír nemožný, protože každá strana vidí tu druhou jako smrtící hrozbu, kterou je třeba na bitevním poli porazit. Za těchto okolností je stěží prostor pro kompromisy s druhou stranou. Existují také dva konkrétní sporné body mezi válčícími stranami, které jsou neřešitelné. Jedna se týká území, zatímco druhá je o ukrajinské neutralitě.Téměř všichni Ukrajinci jsou hluboce odhodláni získat zpět všechna svá ztracená území, včetně Krymu. Kdo je může vinit? Rusko ale oficiálně anektovalo Krym, Doněck, Cherson, Luhansk a Záporoží a je rozhodnuto si území ponechat. Ve skutečnosti existuje důvod se domnívat, že Moskva anektuje další ukrajinské území, pokud bude moci.
Další gordický uzel se týká vztahů Ukrajiny se Západem. Ukrajina chce z pochopitelných důvodů poválečné bezpečnostní záruky, které může poskytnout pouze Západ. To znamená de facto nebo de iure členství v NATO, protože žádná jiná země nemůže Ukrajinu chránit. Prakticky všichni ruští vůdci však požadují neutrální Ukrajinu, což znamená žádné vojenské vazby na Západ, a tudíž žádný bezpečnostní deštník pro Kyjev. Neexistuje způsob, jak tento kruh narovnat.
Existují dvě další překážky míru: nacionalismus, který se nyní změnil v hypernacionalismus, a naprostý nedostatek důvěry na ruské straně.
Nacionalismus je na Ukrajině mocnou silou již více než sto let a antagonismus vůči Rusku byl dlouho jedním z jeho hlavních prvků. Vypuknutí současného konfliktu 22. února 2014 podpořilo toto nepřátelství a přimělo ukrajinský parlament, aby následujícího dne schválil zákon, který by omezil používání ruštiny a dalších menšinových jazyků, což je krok, který pomohl urychlit občanskou válku na Donbasu. Ruská anexe Krymu krátce poté zhoršila už tak špatnou situaci. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení na Západě Putin chápal, že Ukrajina je oddělený národ od Ruska a že konflikt mezi etnickými Rusy a rusky mluvícími obyvateli žijícími na Donbasu a ukrajinskou vládou je výhradně o „národním problému“.
Ruská invaze na Ukrajinu, která obě země přímo staví proti sobě ve vleklé a krvavé válce, proměnila tento nacionalismus v hypernacionalismus na obou stranách. Pohrdání a nenávist k „druhým“ prostupuje ruskou a ukrajinskou společnost a vytváří silné pobídky k odstranění této hrozby – v případě potřeby i násilně. Příkladů je spousta. Známý kyjevský týdeník tvrdí, že slavní ruští autoři jako Michail Lermontov, Fjodor Dostojevskij, Lev Tolstoj a Boris Pasternak jsou „vrazi, nájezdníci, ignoranti“. Ruská kultura je podle známého ukrajinského spisovatele „barbarství, vraždění a ničení.... Takový je osud kultury nepřítele“.
Jak byste mohli očekávat, ukrajinská vláda se zabývá „derusifikací“ nebo „dekolonizací“, což zahrnuje čištění knihoven od knih ruských autorů, přejmenování ulic spojených s Ruskem, odstranění soch osobností, jako je Kateřina Veliká, zákaz ruské hudby. produkoval po roce 1991 přerušení vazeb mezi ukrajinským a ruským národem. Pravoslavná církev a ruská pravoslavná církev, jakož i minimalizace používání ruského jazyka. Postoj Ukrajiny k Rusku snad nejlépe vystihuje Zelenského krátký komentář: „Neodpustíme. Nezapomeneme."
Anatol Lieven na adresu ruské strany konfliktu uvádí, že „v ruské televizi můžete každý den vidět etnické urážky plné nenávisti vůči Ukrajincům“. Není divu, že Rusové pracují na rusifikaci a vymazání ukrajinské kultury na územích anektovaných Moskvou. Mezi tato opatření patří vydávání ruských pasů, změna osnov ve školách, nahrazení ukrajinské hřivny ruským rublem, cílení na knihovny a muzea a přejmenování lokalit. Například Bakhmut je nyní Artěmovsk a ukrajinský jazyk se už ve školách v Doněcké oblasti nevyučuje. Rusové zřejmě také neodpustí a nezapomenou.
Vzestup hypernacionalismu je v době války předvídatelný nejen proto, že vlády silně spoléhají na nacionalismus, aby motivovaly své lidi, aby udrželi svou zemi až do konce, ale také proto, že smrt a ničení, které přicházejí s válkami – zvláště vleklé války – tlačí každou stranu. k dehumanizaci a nenávisti k druhému. V případě Ukrajiny přilévá olej do ohně hořký konflikt o národní identitu.
Hypernacionalismus přirozeně znesnadňuje spolupráci obou stran a dává Rusku záminku k obsazení území obývaného etnickými Rusy a rusky mluvícími obyvateli. Mnoho z nich by pravděpodobně raději žilo pod ruskou kontrolou, vzhledem k nepřátelskému postoji ukrajinské vlády ke všemu ruskému. V procesu anektování těchto zemí Rusové pravděpodobně vyženou velké množství etnických Ukrajinců, především ze strachu, že pokud zůstanou, vzbouří se proti ruské nadvládě. Tyto události dále rozdmýchají nenávist mezi Rusy a Ukrajinci, takže kompromis ohledně území je téměř nemožný.
Existuje poslední důvod, proč není dlouhodobá mírová dohoda proveditelná. Ruští lídři nedůvěřují Ukrajině ani Západu, že vyjednávají v dobré víře, což neznamená, že ukrajinští a západní lídři důvěřují svým ruským protějškům. Nedostatek důvěry je zřejmý na všech stranách, zvláště akutní je však ze strany Moskvy kvůli nedávným událostem.
Zdrojem problému je to, co se stalo při jednání o Minské dohodě z roku 2015, která se stala základem pro ukončení konfliktu na Donbasu. Francouzský prezident François Hollande a německá kancléřka Angela Merkelová sehráli ústřední roli v rozvoji této struktury, i když aktivně konzultovali jak s Putinem, tak s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Tito čtyři muži byli také klíčovými účastníky následujících jednání. Není pochyb o tom, že Putin se zavázal k tomu, aby Minsk fungoval. Ale Hollande, Merkelová a Porošenko – stejně jako Zelenskij – všichni dali jasně najevo, že nemají zájem o provádění minských dohod, ale že to vidí jako příležitost získat čas pro Ukrajinu na vybudování armády, aby se mohla vypořádat povstání na Donbasu. Jak řekla Merkelová Die Zeit, šlo o „pokus dát Ukrajině čas... aby se stala silnější“. Podobně Porošenko řekl: "Naším cílem bylo zaprvé zastavit hrozbu nebo alespoň oddálit válku – dát si osm let na obnovení ekonomického růstu a vybudování silné armády."
Krátce po rozhovoru s Merkelovou Die Zeit v prosinci 2022 Putin na tiskové konferenci prohlásil: „ Myslel jsem si, že ostatní strany této dohody byly přinejmenším čestné, ale ne, ukázalo se, že nám také lhali a chtěli jen pumpovat zbraně. Ukrajinu a připravit ji na vojenský konflikt." Pokračoval, že kvůli tomu, že se nechal zmást Západem, propásl příležitost vyřešit ukrajinský problém za pro Rusko příznivějších okolností: „Abych byl upřímný, zorientovali jsme se zřejmě příliš pozdě. Možná jsme měli celou tuto [vojenskou operaci] zahájit dříve, ale jen jsme doufali, že to dokážeme vyřešit v rámci minských dohod." Poté naznačil, že západní duplicita by zkomplikovala budoucí jednání: „Důvěra je téměř nulová, ale jak můžeme po takových prohlášeních vůbec vyjednávat? O čem? Můžeme s kýmkoli uzavřít nějaké dohody a kde jsou záruky?
Abych to shrnul, není téměř žádná šance, že válka na Ukrajině skončí smysluplným mírovým urovnáním. Místo toho se válka pravděpodobně protáhne ještě minimálně další rok a nakonec se promění v zamrzlý konflikt, který by mohl eskalovat zpět v přestřelku.
Důsledky
Absence životaschopné mírové dohody bude mít řadu strašných důsledků. Vztahy mezi Ruskem a Západem například pravděpodobně zůstanou v dohledné době hluboce nepřátelské a nebezpečné. Každá strana bude pokračovat v démonizaci té druhé a bude tvrdě pracovat na maximalizaci množství bolesti a problémů, které způsobí svému rivalovi. Tato situace bude jistě pokračovat, pokud budou boje pokračovat; ale i kdyby se válka změnila ve zmrazený konflikt, míra nepřátelství mezi oběma stranami se pravděpodobně příliš nezmění.
Moskva se bude snažit využít stávajících rozporů mezi evropskými zeměmi a zároveň pracovat na oslabení transatlantických vztahů, stejně jako klíčových evropských institucí, jako je EU a NATO. Vzhledem ke škodám, které válka napáchala a stále způsobuje evropské ekonomice, vzhledem k rostoucímu rozčarování Evropy z vyhlídky na nikdy nekončící válku na Ukrajině a vzhledem k nesouhlasu Evropy se Spojenými státy ohledně obchodu s Čínou, by ruští lídři měli považovat za plodné. půdu pro vytváření problémů v regionu. Tento zásah přirozeně zvýší rusofobii v Evropě a Spojených státech a zhorší špatnou situaci.
Západ ze své strany zachová sankce vůči Moskvě a udrží ekonomické vztahy mezi oběma stranami na minimu, to vše s cílem poškodit ruskou ekonomiku. Kromě toho bude nepochybně spolupracovat s Ukrajinou, aby pomohla rozdmýchat povstání na územích zabraných Ruskem Ukrajině. Spojené státy a jejich spojenci budou zároveň pokračovat v tvrdé linii zadržování Ruska, o níž se mnozí domnívají, že bude posílena vstupem Finska a Švédska do NATO a rozmístěním významných sil NATO ve východní Evropě. Západ samozřejmě zůstane oddán sjednocení Gruzie a Ukrajiny. v NATO, i když se to pravděpodobně nestane. Konečně americká a evropská elita bude nepochybně podporovat prosazení změny režimu v Moskvě a postavení Putina před soud za ruské činy na Ukrajině.
Vztahy mezi Ruskem a Západem zůstanou v budoucnu nejen otrávené, ale budou také nebezpečné, protože vždy bude existovat možnost jaderné eskalace nebo války velmocí mezi Ruskem a Spojenými státy.
Zničení Ukrajiny
Ukrajina loni před začátkem války zažila vážné ekonomické a demografické problémy. Devastace, která byla na Ukrajině způsobena od ruské invaze, je strašná. Při analýze událostí prvního roku války Světová banka říká, že invaze „způsobila nepředstavitelné škody ukrajinskému lidu a ekonomice země, přičemž aktivita se v roce 2022 snížila o ohromujících 29,2 procenta“.. Není divu, že Kyjev potřebuje masivní infuze zahraniční pomoci, jen aby udržel vládu v chodu, natož aby vedl válku. Světová banka navíc odhaduje, že škody přesahují 135 miliard dolarů a že na obnovu Ukrajiny bude potřeba přibližně 411 miliard dolarů . Chudoba se podle něj „zvýšila z 5,5 procenta v roce 2021 na 24,1 procenta v roce 2022, čímž uvrhla dalších 7,1 milionu lidí do chudoby a zvrátila 15 let pokroku“. Bylo zničeno 62 měst, zemi opustilo asi 8 milionů Ukrajinců a asi 7 milionů je vnitřně vysídleno. Organizace spojených národů potvrdila 8 490 mrtvých civilistů, ačkoli se domnívá, že skutečný počet je „výrazně vyšší“. A nepochybně Ukrajina utrpěla na bojišti více než 100 000 obětí.
Budoucnost Ukrajiny vypadá extrémně chmurně. Válka nejeví žádné známky toho, že by v brzké době měla skončit, což znamená další zničení infrastruktury a bydlení, větší zničení měst, více civilních a vojenských úmrtí a větší škody na ekonomice. A Ukrajina pravděpodobně nejen ztratí ve prospěch Ruska ještě více území, ale podle Evropské komise „válka přivedla Ukrajinu na cestu k nezvratnému demografickému poklesu“. Aby toho nebylo málo, Rusové budou pracovat přesčas, aby udrželi Ukrajinu ekonomicky slabou a politicky nestabilní. Pokračující konflikt pravděpodobně také přiživí korupci, která je dlouhodobě palčivým problémem, a dále posílí extremistické skupiny na Ukrajině. Je těžké si představit, že Kyjev někdy splní kritéria nezbytná pro vstup do EU nebo NATO.
Je těžké si představit, že Kyjev někdy splní kritéria nezbytná pro vstup do EU nebo NATO. Politika USA vůči Číně
Válka na Ukrajině brzdí snahy USA omezit Čínu, což je pro americkou bezpečnost prvořadé, protože Čína je rovnocenným konkurentem, zatímco Rusko nikoli. Logika rovnováhy sil totiž říká, že Spojené státy by se měly spojit s Ruskem proti Číně a poslat všechny síly do východní Asie. Místo toho válka na Ukrajině sblížila Peking a Moskvu a zároveň poskytla Čínu silnou pobídku, aby zajistila, že Rusko neselže a že Spojené státy zůstanou v Evropě svázány, což brání jejich úsilí o orientaci ve východní Asii.
Závěr
Nyní by mělo být zřejmé, že válka na Ukrajině je obrovskou katastrofou, která pravděpodobně v dohledné době neskončí, a když se tak stane, nebude výsledkem žádný trvalý mír . Je třeba říci pár slov o tom, jak Západ skončil v této hrozné situaci.
Konvenční moudrost o původu války je, že Putin zahájil nevyprovokovaný útok 24. února 2022, který byl diktován jeho grandiózním plánem vytvořit velké Rusko. Říká se, že Ukrajina byla první zemí, kterou hodlal dobýt a anektovat, ale ne poslední. Jak jsem opakovaně řekl, neexistují žádné důkazy, které by podporovaly tuto argumentaci, a skutečně existují významné důkazy, které ji přímo odporují. I když není pochyb o tom, že Rusko napadlo Ukrajinu, konečnou příčinou války bylo rozhodnutí Západu – a tady mluvíme hlavně o Spojených státech – udělat z Ukrajiny západní baštu na hranici s Ruskem. Klíčovým prvkem této strategie byl vstup Ukrajiny do NATO, krok, který nejen Putin, ale celý ruský zahraničněpolitický establishment považoval za existenční hrozbu, kterou je třeba řešit.
Často se zapomíná, že mnozí američtí a evropští politici a stratégové byli od samého počátku proti rozšiřování NATO, protože chápali, že to Rusové budou vnímat jako hrozbu a že taková politika nakonec povede ke katastrofě.. Na seznamu protivníků jsou George Kennan, Clintonův ministr obrany William Perry a jeho předseda Sboru náčelníků štábů generál John Shalikashvili, Paul Nitze, Robert Gates, Robert McNamara, Richard Pipes a Jack Matlock, abychom jmenovali alespoň některé. Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 se francouzský prezident Nicolas Sarkozy i německá kancléřka Angela Merkelová vyslovili proti plánu prezidenta George W. Bushe na vstup Ukrajiny do Severoatlantické aliance. Merkelová později uvedla, že její opozice byla založena na jejím přesvědčení, že Putin to bude interpretovat jako „vyhlášení války“.
Rozhodně, odpůrci rozšiřování NATO měli pravdu, ale bitvu prohráli a NATO se přesunulo na východ, což nakonec vyprovokovalo Rusy k zahájení preventivní války. Pokud by Spojené státy a jejich spojenci v dubnu 2008 nepodnikli kroky ke vstupu Ukrajiny do NATO, nebo kdyby byli připraveni vyhovět bezpečnostním zájmům Moskvy po vypuknutí ukrajinské krize v únoru 2014, Ukrajina by pravděpodobně nebyla, byly by války. a její hranice budou vypadat jako v době, kdy získala nezávislost. nezávislost v roce 1991. Západ udělal kolosální chybu, na kterou on a mnozí další ještě nedoplatili.
(c) John Mearsheimer
Přišlo e–poštou